Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jindra Beránková, 2006

5. 2. 2009

 

 

Bydleli jsme pár domů od sebe a potkávaly se běžně na ulici, tak jako se potkávají sousedé. Jedno sobotní odpoledne před dvěma lety asi zpracoval osud nebo vyšší moc a na naší pravidelné procházce v parku s perskou tříbarevnou kočičkou Dudou nás zastavila Jindra se svou vnučkou a začali Dudynku obdivovat. Slovo dalo slovo a za dva měsíce po našem setkání si Jindra za dva pytle krmení odnášela malého ragdolla Péťu, ze kterého vyrostl šestikilový macek. Jindra začala s Péťou chodit na návštěvy do Domova důchodců a jak klientům, tak i mě bylo hned veseleji. Z návštěv se staly opravdové svátky, kdy, jak doufám, bylo dobře všem: lidičkám z Domova, kočičákům, i nám, jejich lidem. Péťa měl ve své chupaté hlavě přesně nastavený budíček : 45 minut návštěvy, lísání a hlazení- a dost! Vždycky jsme se tomu museli smát. Díky Jindře si Péťa i zahrál v pohádce o Čertovi a Káče, spolu s její vnučkou Michalkou. Setkání s manželi Hilbertovými z Vratimova a společná návštěva v Domově důchodců s jejich ragdollem Eliáškem bylo pro Jindru velkým svátkem, stejně, jako pro mě. V květnu 2005 se Jindře splnil veliký sen, její Péťa dosáhl na výstavě FIFe titulu šampion. Byl to její veliký den. Už od rána jsem ji „zpracovávala“, že Péťa přeci mezi vystavenými ragdolly nemůže dostat ani výbornou. Při cestě k posuzování ve mě byla malá dušička: Jindra byla natěšená z Národní výstavy v Mladé Boleslavi, kterou Péťa s přehledem vyhrál a já jsem v duchu viděla, jak Péťa letí z místa posuzovatelů vyhozen jako nejošklivější ragdoll na světě. Jindřin rošťácký úšklebek adresovaný mě, tomu sýčkovi, když dostali posledního CAC, mě stále přivádí do křečí smíchu, kdykoliv si na něj vzpomenu. Ten „ošklivý“ Péťa byl šampionem ! Oba manželé Beránkovi zářili radostí. Jindra se těšila na novou kočičku, Péťovu nevěstu, na budoucí koťátka. Začali jsme už na výstavě obhlížet terén. Ceny byly vysoké- ale nevěsta pro šampiona...? Cesta domů byla jednou z nejhezčích cest z výstav. Měli jsme spolu začít jezdit na návštěvy do Domova důchodců v Mnichově Hradišti. Život byl krásný a plný plánů.... V pondělí po výstavě sdělili Jindře diagnózu zhoubného nádoru na slinivce. Když mi to řekla, slova ztratila smysl. Přátelé z klubu plakali. Někteří se báli, jak teď s Jindrou mluvit. Běžná reakce na zprávu s drtivým dopadem..... Jindra se své nové kočičky dočkala. Bylo to to nejmenší, co jsem pro ni mohla udělat. Připadali jsme si nespravedlivě bohatí, s plány do budoucna, které jí byly odepřeny. Pomohla nám, už s velkými bolestmi, natočit videokazetu o Návštěvní službě, která se své prezentace přeci jen dočkala. Překrásné Setkání chovatelů v srpnu 2005, za které všem zúčastněným nesmírně děkuji, pro Jindru znamenalo velmi mnoho. Radost, chvíli normálnosti ve vyčerpávajícím boji s nemocí. Ještě v září 2005 se Jindra přes veliké bolesti zúčastnila poslední Návštěvní služby. V době své nemoci stále rozdávala radost, smích a moudrost. Vážila si života, prostých věcí, věcí, které nám připadají samozřejmé. Třeba houbařské výpravy na konci září. Před Vánocemi mi kladla na srdce, abychom neuklízeli, protože by se u nás Ježíškovi nelíbilo, když se n a r o d i l .....v c h l é v ě. Odpoledne 4 . ledna 2006 jsme se dozvěděli zprávu, která musela přijít. Ale stále, když jdu okolo Jindřina domu, říkám si, že bych měla zajít, přinést jí nový časopis, stále o pravidelných sobotních návštěvách v Domově čekám, že přijde. Vídám ji mezi lidmi v ulicích...vím to, jako my všichni, ale stále to ke mě jaksi nedoléhá........ Nechci počítat návštěvy v Domově důchodců, kterých se Jindra účastnila, nebylo by to pro ni důležité. Důležitá byla ta radost: radost darovaná a sdílená všemi. Přátelství s paní Jindrou Beránkovou bylo pro mnohé členy klubu darem, jehož hodnota stoupá s každým dnem, který nás dělí od onoho 4. ledna 2006. Bylo jí necelých 61 let.

NCHK - 10 let, D. Hypšová