Jdi na obsah Jdi na menu
 


Mezinárodní výstava klubu Felina ve Werdau, září 1994 – výlet do země krále Miroslava

7. 2. 2009

 

 V září 1994 se konala Mezinárodní výstava ušlechtilých koček ve městečku Werdau, vzdáleném od hranic s Českou republikou přibližně 60 km na trase do Drážďan. Výstavu pořádal německý svobodný klub Felina, s nímž udržoval Bohemia Cat Club přátelské styky. Regionální pobočka BCC, jejímiž členy byli mnozí dnešní chovatelé NCHK, se rozhodla uspořádat na tuto výstavu  zájezd. Trasa měla vést z Mladé Boleslavi přes Prahu a odtud do Werdau. Po vyřízení všech nezbytných formalit byla doprava objednána od zájezdového oddělení nejmenovaného zařízení v Ml. Boleslavi. Ještě jsme netušili, jakou pohromu jsme si tímto krokem sami na sebe připravili…..

   Tři dny před plánovaným zájezdem zazvonil telefon.  Ze zájezdového oddělení nám sdělili, že autobus nebude, přestože objednávka ležela na stole v zájezdovém oddělení již nejméně měsíc. Zajistili jsme tedy dopravu náhradní. Znovu se ozval telefon a ze zájezdového oddělení nejmenovaného zařízení nám sdělili, že doprava BUDE zajištěna. I stornovali jsme objednávku u konkurenční firmy a svěřili se do rukou „odborníků“. Ano, naivita  byla naším druhým jménem.

  V sobotu 17. září 1994 jsme prochladlí dorazili ve čtyři hodiny ráno k místu odjezdu. Přišla usměvavá paní a oznámila nám,  že autobus není a nebude. Naprosto šokovaní, s kočkami v přepravkách,  a mžourajícími mladými chovateli jsme rázně protestovali. V Praze čekala druhá polovina naší výpravy!  Po hodinovém čekání byl přistaven náhradní autobus s řidičem, který patrně nikdy za hranicemi nebyl. I vyrazili jsme vstříc dobrodružství.

  Na náměstí I. P. Pavlova již čekali kolegové z Prahy, zmrzlí a dostatečně otrávení dvěmi hodinami čekání. Vděčně přijali teplá místečka v autobuse. Prezidentka BCC paní Resslová si sedla vedle řidiče. Byť to byla rázná dáma, na pana řidiče nestačila.

   Cesta ke hranicím ubíhala rychle, stejně jako odbavení. Němečtí celníci popřáli našim číčám mnoho úspěchů v soutěži. Avšak díky panu řidiči teprve nyní přišlo to pravé utrpení v rukou povolaných.

  Cesta od hranic do Werdau, tedy 60 km trvala našemu řidiči plné tři hodiny. Dobré rady členů expedice nebral na vědomí. V jedenáct dopoledne jsme se utahaní, plní obav, zdali nás němečtí kolegové ještě vůbec na výstavu vpustí, vypotáceli z postaršího autobusu vhodného na cestu do Bačálek a zpět. Naštěstí ve Felině jsou velmi slušní a vychovaní chovatelé, kteří si  peprné poznámky nechali pro na pozdější dobu. Nedali ani náznakem znát, že se kvůli třiceti Čechům zdrželo jinak perfektně fungující posuzování. Sotva jsme zaplatili a vybalili, dostalo se našim kočičkám odborného posouzení, které nebylo horší jak V2, většinou si však čeští chovatelé odváželi zálohy na titul. Potlesk střídal potlesk a na klecích zářily poháry.

  Prostředím i možnostmi, které u nás v republice tehdy ještě nebyly, jsme byli okouzleni. Mladým chovatelům, kteří začali s chovem před pár lety může připadat směšné, že jsme zírali na odborné časopisy o kočkách a skupovali je po stozích, že  jsme byli fascinovaní výběrem konzervovaného i suchého krmiva a vezli je svým zvířatům a zvířatům svých známých jako nejcennější dárek. O hračkách pro kočky už ani nemluvím. Rok 1994 nebyl ještě tak vzdálen dobám, kdy jsme pro naše číčy stáli fronty na výsekové maso, granule dostávaly jen k Vánocům a kartáče a přepravky jsme si vyráběli doma. O kočkolitu se nám tehdy mohlo jen zdát a typické WC konce 80. let byly dvě fotomisky s vyvrtanými nebo propálenými dírkami, aby moč odtékala do té spodní, nebo fotomiska s mřížkou. Ano, dotkla se Vás prehistorie, vážení!

  Odopoledne nám zbyla i chvilka k procházce malebným městečkem. Navzdory všemu byla účast na této výstavě velikým svátkem. V jednom z časopisů jsme našli první zmínku o ruské krásce s akromelanickými znaky- Něvě.

  V šest hodin jsme opouštěli Werdau s předsevzetím, že musíme Německo po chovatelské stránce dohonit, ale zároveň s vědomím, že to bude zoufale dlouhá cesta.

  Náš řidič si byl svou věcí jist. Prosby o návrat přes Varnsdorf ignoroval. Vzdali jsme to. 60 km trvalo tentokrát 5, 5 hodiny. Jedna z perských kočiček se již začínala v přepravce dusit. Nicméně snad díky zásahu shůry pan řidič hraniční přechod přeci jen našel.

  Domů jsme se dostali  v půl čtvrté ráno.

  A happy end alespoň s fakturou za tyto „služby“?  Nenechte se vysmát. Milá firma nám napočítala i bloudění a najatý právník nám, přes všechna ujišťování, nic platný nebyl. Přesto však výstava ve Werdau byla pro nás všechny milým „odskočením do země krále Miroslava“. Na rozdíl od ševce z Pyšné princezny nás však čekala spousta práce a nikdo z nás si na pány hrát nemohl a nechtěl.

 

NCHK - 10 let, D. Hypšová